Pavel Valoušek senior

Se závoděním jsem začínal velice brzo, jako mechanik Josefa Sivíka, jediného závodníka tehdejšího gottwaldovského kraje. S ním jsem se seznámil při mém učení na automechanika - elektrikáře, kde Josef jezdil jako zkušební jezdec Výzkumného ústavu gumárenského.

Po absolvování zkoušek nutných k získání řidičského průkazu jsem začal jezdit závody jako jeho spolujezdec, zároveň s tím jsem začal s jeho autem a podporou Veteran-car-clubu jezdit závody do vrchu, čímž jsem získával postupně nutné výkonnostní třídy. V tehdejších dobách totiž trvalo minimálně tři roky, než se jezdec, pokud měl dostatek výkonnostních bodů k postupu, dostal do vrcholné soutěže.

V honbě za body a výkonnostní třídou jsem se domluvil s bývalým továrním jezdcem Josefem Srnským, aby jel on s mým autem jako pilot Rallye Škoda, já jsem ho se svou II. výkonnostní třídou navigoval. I díky úspěšnému absolvování této soutěže jsem měl dostatek potřebných bodů a tak jsem pro následující rok obdržel I. výkonnostní třídu, což mi umožnilo účast v našem nejvyšším mistrovství.

První mistrovskou soutěž jsem jel společně s Janem Káňou, bývalým spolujezdcem Josefa Sivíka. Ještě v té době jsem začal kombinovat starty v soutěžích a závodech do vrchu, na několika soutěžích se vedle mě na sedadle spolujezdce objevil Jaroslav Žárský, se kterým jsem zaznamenal první výrazný úspěch - 10. místo absolutně na Rallye Barum se Škodou o objemu 1150 ccm ve třídě A2.

Následující téměř tři sezóny jsem jezdil se spolujezdkyní Mirkou Vilímkovou. Byla to dobrá spolujezdkyně, v současné době však již bohužel není mezi námi, v roce 2004 podlehla zákeřné chorobě. Přestože jsme společně nezaznamenali výraznější úspěch, rád na ní vzpomínám, protože jsme spolehlivě a pravidelně bodovali a zároveň získávali neocenitelné velké zkušenosti.

Na řadu přichází slušovická éra, na kterou vzpomínám nejvíce. Znamenala u mě dlouhou šňůru velkých závodů, kvalitních výsledků, mnoho titulů, velké životní zkušenosti, poznání významných lidí i kamarádů i skutečný růst, který byl hodně viditelný, ale v tehdejší i budoucí době nebyl téměř vůbec publikovaný, protože zodpovědným pracovníkům nebylo zrovna milé, že jezdec soukromého týmu tehdejšího zemědělského podniku porážel "jejich" tovární tým AZNP Mladá Boleslav a vzal jim dva tituly mistra republiky v nejprestižnější třídě A2 1300 s jejich pýchou, Škodou 130 RS, se kterou dosáhli řady významných úspěchů zejména na soutěžích mistrovství světa (Rallye Monte Carlo, RAC Rallye). Tato éra byla doprovázena jediným spolujezdcem, kterým byl Karel Jirátko, s nímž jsem dosáhl svých největších úspěchů a výsledků.

Po získání zmiňovaných titulů mě již nebavilo je obhajovat pořád dokola, chtěl jsem jít dál. Jako další postupný krok se jevilo mistrovství Evropy, začal jsem tedy hledat cestu, jak se dostat přes "velmi vysokou zeď" až do Mekky automobilového sportu, Itálie a následně Německa. Dalším vysokým cílem bylo mistrovství světa, ten jsem však musel z mnoha důvodů opustit či na určitou dobu přerušit. Až na sklonku kariéry jsem se pak posadil do Lancie Delty HF Integrale, se kterou jsem dokázal po pětileté závodnické pauze dosáhnout na druhé místo absolutně na Rallye Bohemia.

Během těchto anabází jsem vystřídal několik spolujezdců. Na zahraničních závodech to byla Luisa Zumelli, která v Itálii obvykle závodila jako pilotka. Tři závody jsem startoval s velice dobrým spolujezdcem Oldou Gottfriedem, dále pak s Radkem Hamrlíkem, Víťou Klímkem a Mirkem Houštěm. Ale vždy, když jsem se chtěl vrátit do závodního kolotoče, vedle mě usedl Karel Jirátko, protože s ním jsem v závodním autě strávil nejvíce času, což bylo rozhodující. Oba jsme se velmi dobře znali, on znal mé slabé i silné stránky a já jeho také. Proto se s ním dalo vrátit do souhry jezdec-spolujezdec bez složitého hledání správné cesty.

Když jsem zjistil, že již nemám šance dosáhnout svých cílů, začal jsem pomáhat mladým i všem, kdo měli zájem se zlepšit a zdokonalit. Také jsem se začal více starat o rodinu, na kterou nezbývalo během závodění mnoho času. Teď se jej najednou objevila spousta, a tak jsem si mohl dovolit vyrazit se synem a manželkou do Ameriky, kterou jsme za tři měsíce projezdili téměř celou.

Svého syna Pavla jsem začal učit závodit a přemýšlet o desetinách vteřin už od dětství. Ze zahraničí jsem mu vozil kola, načež on sám začal s mou podporou budovat závodní tým jezdící na kolech, kdy začali společně s kamarády jezdit po lesích cyklistickou obdobu automobilových soutěží, což pro něj byla vynikající průprava.

K závodním autům se dostal až v pozdním věku, ve 20-ti letech, z čehož jsem neměl zpočátku moc velkou radost. Bylo to ale jeho rozhodnutí, chtěl to vyzkoušet, takže jsem se mu snažil předat v krátké době veškeré své zkušenosti. Podporoval jsem ho v cestě vpřed, protože jsem viděl, že má pro závody velký talent. Větší, než jsem byl já sám. Snažil jsem se, aby se vyvaroval chyb, které jsem udělal já. Navíc se mi podařilo se ho dostat až do mistrovství světa. Takže vlastně on pokračuje v cestě, kterou jsem započal já, ale nestačil jsem ji dokončit. Věřím, že jemu se tato velmi komplikovaná cesta dlážděná skalními útesy a náročnými šotolinovými rychlostními zkouškami podaří zdolat a dosáhne řady kvalitních výsledků.

Chtěl bych popřát mnoho štěstí všem mladým pilotům, kteří se vydali cestou soutěžního sportu k vysněným cílům. Na této tvrdé cestě jsem připraven a ochoten, byť radou, každému mladému i nadšenému pilotovi pomoci.

Tolik Pavel Valoušek sen.